Září 2013

Návštěvy u babičky a dědy

23. září 2013 v 20:08 | PaPája |  Poznatky, názory, věty
K babičce a dědovi z taťkovi strany nejezdíme moc často. Není to kvůli tomu, že bychom nechtěli, ale přeci jenom je to krapet z ruky a den by musel mít 48 hodin. Jsou to docela samotáři. Nikdo k nim moc nejezdí, jsou pořád doma, a proto je to pro babičku takový vytoužený rituál, když máme přijet. Konečně může uvařit a upéct i někomu jinému než jim dvoum. Tomu zmíněnému rituálu předchází ještě velká nakupovací horečka-socialistické fronty na maso se na nich otiskly a spíž mají připravenou tak na 3 zimy dopředu.
Stalo se tradicí, že když dorazíme, už tam na nás čeká polévka s játrovými knedlíčky a knedlo-kachno-zelo. Po tom se můžu utlouct. Pak přichází na řadu babiččina ořechová bábovka, chlebíčky a kafe, a to se přitom koukáme třeba na televizi, nebo teď už se z většinou stalo pokaždé, a prozkoumáváme staré fotky a pouštíme si stará domácí videa. Tyhle návštěvy jsou vždycky tak nostalgické.

Malé podzimní radosti

20. září 2013 v 14:41 | PaPája |  Poznatky, názory, věty
Dostala jsem chuť na metrovou čokoládu, kterou jsem dneska dostala na závodech a je jí půlka pryč. Dneska jsem si udělala radost tím, že jsem vyhrála okresní kolo školní soutěže! S výsledným časem byly pořádný zmatky, chvíli mi dokonce hlásili takový čas, že to se mnou málem šlehlo-nakonec se ale (bohužel) spletli a čas mám ve své normě.
A taky jsem dostala chuť na to napsat nějaký oddychový článek. Poslední dobou není nějak moc nic, nad čím bych se moc zamýšlela, nad čím bych uvažovala (jediný, co mi teda fakt nedá spát a uvažuju o tom je to, proč když se dohromady ve škole zkoušelo dvakrát, tak jsem pokáždý byla vybraná já?), a pak o tom něco napsala na blog. Můj život se po prázdninách probral k životu a jsem teď v jednom kole a všechno je takový spontánnější.

Konečně začal podzim, na který jsem se docela těšila. Na to útulno, teplo v domě a deštivo za oknem. Nevím proč, ale tahle chvilka má pro mě zvláštní kouzlo, je pohodová, navíc se nemůžu dočkat, až zapálím svojí novou svíčku, s čajem a listím za okny to má tu nejlepší atmošku. Nevýhoda toho bohužel je, že nebudu brzo moc chodit běhat ven, protože to je pro mě zimomřivce docela omrzlinová výzva.

Co dokážou prozradit ruce

11. září 2013 v 19:59 | PaPája |  Poznatky, názory, věty
Když jsem byla v prváku, hráli jsme takovou hru. Ten zaslepený se šátkem na očích musel ošmatat toho druhého, aby zjistil, kdo to je. Já jsem místo toho vzala do své ruky tu jejich a ohmatala prsty a nehty. Všem to tenkrát připadalo docela komický, a koneckonců i mě, ale vždycky jsem toho člověka uhádla.
Spousta lidí zastává ten názor, že třeba zrovna oči jsou oknem do duše, a když se do nich někomu podívají, vědí, co je ten či onen zač. Je to věc názoru, někdo to možná opravdu pozná, ale já na očích ostatních poznám možná tak to, jestli je nemocný, brečel nebo ne, nebo má zánět spojivek. Na co jsem ale od malička šílená já jsou ruce-od zápěstí dolů. Naprosto přesně si pamatuju ruku, tvar prstů a nehtů každého člověka, kterého znám alespoň chvilku. Je to věc, na kterou hodně dám a zjišťuju, že když se s někým bavím, nebo mi něco ukazuje, skoro pokaždé mi oči sjedou k jeho rukám.


Začala podzimní sezóna...

7. září 2013 v 21:15 | PaPája |  Když už nemůžeš, musíš
... a já byla na prvních zaříjových závodech. Myslím, že bych to měla na blog napsat teď, když jsem ještě plná dojmů a když je to ještě horký. Opět jsem vytasila svoje zbraně na 800 m a po pokoření cíle se mi podařilo udělat ukázkový zoologický exponát v podobě padlé srny. To ale není všechno, co mě položilo. Pak to byl ten konečný čas. Konečný čas, který budu ještě chvilku rozdýchávat... no... možná, že zítra večer už si uvědomím, že mě nikdo nemusí štípat, abych věděla, že to je pravda! :-)

Untitled

Staromódní ořechový dort s mocca polevou

5. září 2013 v 20:37 | PaPája |  Recepisy
Chtěla jsem mamce upéct něco k svátku, a tak jsem se rozhodla, že to pojmu ve smyslu dortů. Původně jsem měla v plánu takový ten čokoládovo-čokoládový dort, nad kterým, by snad nepohrdnul nikdo. Ani můj brácha, pro kterého je sladké spíš utrpením, než potěšením. To, že jsem si ale zamilovala retro věci v podobě minulého století se podpsalo i na tom, co jsem se nakonec rozhodla upéct. Nakonec jsem totiž narazila na tento kávovo-oříškový dort alá 20. léta. Hned jak jsem ho viděla představila jsem si ty starobylé kavárny s dámičkami s rukavičkami a klouboučkem, jak popíjejí čaj o páté a k tomu si dávají tenhle poklad. A bylo jasno.

A protože to byl můj první pokus o takový ten pravý dort-piškot, krém, zdobení-celkem jsem se toho bála. A i když teď můžu říct, že nebylo čeho, stejnak jsem udělala chybu. Místo jednoho piškotu, který by se měl prokrojit, jsem udělala dva, protože mi ten jeden na proříznutí připadal prostě nízký. Takže, když jsme to krájeli na talíř, neměli jsme před sebou ani tak kousek dortu jako spíš pořádnej kus pařezu. Byl to tak ohromný výtvor, že to bylo pro pětičlennou rodinku, sousedy a po těch pár dnech, kdy už to nebylo k pozření, si na trošce (bohužel) pochutnaly i slepice :D. Ale věřím, že kdyby jsem si nepostavila hlavu a udělala to jenom z jednoho piškotu, po dortu by se zaprášilo jinak, protože nebyl na první pokus vůbec špatný. Vlastně mi chutí docela připomínal medovník. V tomhle ohledu jsem se zase musela pochválit, aspoň něco :-).

Čerpala jsem z jednoho z populárních pečících blogů, který vede moc šikovná Lucie, tudíž recept, který sem píšu patří jí! :-)


V kapce vody síla

2. září 2013 v 14:33 | PaPája |  Poznatky, názory, věty
Věřím v pravěké způsoby. Věřím v to, že i když si každý večer nedám na obličej mangový, borůvkový a jahodový krém, nebudu mít ráno na bradě pět uhrů jako dělo. A taky si myslím, že některé holky to se zkrášlováním samy sebe často dost hrotí. Stačí se podívat na youtube, kde narazíte na třináctileté slečinky, které jsou v kosmetice a make-upu sběhlé asi tak jako já s mícháním vařečkou. Vždycky to držím jako kopyto.