Únor 2014

Velký den už zítra!

21. února 2014 v 13:23 | PaPája |  Když už nemůžeš, musíš
Poslední dobou jsem neměla nijak moc chuť psát. Nešlo by ani tak o čas, toho jsem právě, že měla spoustu. Možná, že to znáte. Sednete si k notebooku a nenapíšete nic. Prostě to nejde. Tohle období vždycky nesnáším, protože vím, jak moc bych chtěla něco napsat, ale v hlavě mám prostě "prázdno" a buď nenapíšu nic, nebo bláboly :D.
Tak to zkouším znovu a znovu a možná, že to dneska i dopíšu.

Kufr zabalený, v něm snad i odhodlanost a naděje. (Jenom pozitivní myšlení, jenom pozitivní myšlení...). Je to tady! Halová sezóna tak rychle utíká, že už klepe na dveře zítřejší Mistrovství České republiky. Je to vlastně moje první takhle velká akce v životě a já si moc vážím toho, že tam můžu jet. Mamka říká, že je to za odměnu a je to vlastně fakt. Tady nemám, co ztratit, sem jsem se přece chtěla dostat, můžu se jenom blýsknout. Poběžím zase svojí klasiku-800 m. Mým hlavním cílem tady by bylo zaběhnout zase o něco lepší čas tak, abych byla spokojená a namotivovaná na cestu dál. A věřím tomu, že se mi to podaří. Když ne zítra, tak kdy?:-)
Samozřejmě, pak je tu postup do nedělního finále, ale tomu nechám opravdu volný průběh. Brala bych to jako třešinku na dortu, ale když se to nepodaří, nevadí, podaří se to v létě. Velké věci chtějí čas.

Ani nemůžu uvěřit tomu, že se tam tak moc těším! Budu se opakovat se svojí "prosbou"-zítra v 15 hod. budu stát na startovní čáře s tepem okolo 200 za minutu (:D) - kdo si vzpomene, může v tuhle dobu držet palec a symbolicky ty dvě minuty běžet se mnou :D.

Doufám, že pražský halový tartan je rychlý a netuhnou na něm nohy! :-)

Mějte se co možná nejlíp a užívejte si poslední dny Olympiády! Zatím mizím a doufám, že to tomhle pozitivním článku přijde další, také pozitivní! :-)

Vaše PaPája♥

Měření laktátu

8. února 2014 v 22:59 | PaPája |  Když už nemůžeš, musíš
Tento týden jsem měla jarní prázdniny a strávila jsem je užitečně. Do čtvrtka jsem byla v zápřahu, měla jsem takové "mini soustředění". Už jsem se vlastně zmiňovala, že posiluju s činkou? Haha :D. Sama bych se tomu před rokem zasmála. Od podzimu jsem se zatím dostala na zvedání (resp. přemístění) 20-ti kil. Pak to taky "zvedám" (držím) na zádech - dělám s tím dřepy s výskokem, výpady a tak. Teď ve čtvrtek jsem dělala výpony na špičky a na zádech jsem při tom měla 40 kilo! Divný, když zvedáte skoro samu sebe :D. Důležité ale je, že mi to ve výkonech jde jedině k duhu a jako třešinka na dortu je, že je to vidět i na mojí postavě.


A tak se konečně prokecávám k pointě dnešního článku. V dobu mini soustředění jsem podstoupila takový proces. Měření laktátu. Ano, nejspíš chápu váš výraz, tvářila jsem se podobně, když jsem to slyšela poprvé. Podám to jednoduše. Tak, jak jsem to pochopila já.

Ne vždycky se daří

1. února 2014 v 21:58 | PaPája |  Když už nemůžeš, musíš
Dneska byl opět krajský přebor. A opět jsem běžela 800 m. A přišlo menší zklamání. Tentokrát jsem nebyla ani tolik nervózní, tolik jsem se snažila být v klidu, a když se mi to konečně podařilo. Jenomže ten stres byl možná něco, co tomu možná chybělo. Pojďme si zrekapitulovat moje závody před dvěma týdny a porovnáme to s dneškem.

Na prvním krajském přeboru jsem si zaběhla nový osobák. 2:28,86! Konečně jsem překonala hranici 2:30, získala bronzovou medaili a pozór... kvalifikovala jsem se tím na MČR!!! Běželo se mi to moc dobře, pominu-li fakt, že to byl hodně agresivní závod a navzájem jsme se tam strkali, kopali a mlátili lokty, a po vběhnutí do cíle jsem si uvědomila, že jsem nešla úplně tak na krev, takže? Příště to může být mnohem lepší! A vlastně skoro musí, protože si tu účast na MČR chci ujistit o něco lepším časem...
(možná by ještě stálo za zmínku, že těch nervů jsem tu měla opravdu požehnaně)

Velká radost z bronzu na prvních halových přeborech.