Duben 2014

Vintage

9. dubna 2014 v 18:07 | PaPája |  Foťák v akci
Dokážete pojmenovat to, jaký je váš styl? Ten můj vlastně (asi) nemá jméno, nemá pravidla, ale má mě. Tím chci říct - každý si musíme najít ten svůj, řídit si ho sami a nikoliv podle seznamů a pravidel, ale dle naší vlastní intuice v čem se cítíme jako my. Oblečení se stává částečně obrazem našeho ega, je to první dojem, často se na něm poznají i ledasjaké lidské vlastnosti, to my věřte - nicméně, to si můžete sami ve škole, nebo v práci zkusit, je to jednoduché. :-)

Moje milovaná kytárka, která ještě nedávno měla tři struny stejné. Hah.

Abych pokračovala v tom, co chci dneska vykřičet. Já jsem se našla v takovém, jak to říct... vintage stylu?
Vintage se dá definovat, jako něco starého, ale v otázce stylu to spočívá v obnovování starých věcí. Třeba teď bych mohla vytáhnout babiččiny šaty z šedesátých let (a že je ve skříni opravdu mám! :D) a předělat je třeba do dnešní doby, ale přesto tak, aby z nich sršelo něco retro, něco starého. Tohle vlastně přesně nedělám, na to nejsem dostatečně kreativní tvor, ale ano, ten styl se mi líbí akorát ve zjednodušené verzi. Líbí se mi ty barvy - starorůžová, světle šedá, světle hnědá, džínově modrá. Co žeru ještě víc, jsou ty vzory a ty jsou vesměs květované - růže, kopretiny, slunečnice. Vlastně příjít si na styl není taky ze dne na den. Je to něco, co se v nás vystříbřuje klidně i roky.
Jenomže pozor, nezůstávám jenom u oblečení! Miluji, miluji a miluji fotky v také vintage/retro stylu. Tato úchylka ve mne přetrvává už opravdu dlooouho. Fotky na tenhle způsob bych mohla upravovat donekonečna. To je něco tak úžasného! A právě tuhle jsem se rozhodla, že vytáhnu foťák a něco nafotím. Prostě že se tak trochu odreaguju. A světe div se, povedlo se! :-)

Samozřejmě, teď je na vás, jak se to bude líbit vám. Vaše osobnost, váš styl. A proto se ptám, jak byste pojmenovali ten váš?

A teď už konečně na ty supr čupr vydřený fotky!

Překážky na cestě

4. dubna 2014 v 23:24 | PaPája |  Poznatky, názory, věty
Je to neskutečné, jak k vám do života přijdou některé určité věci. Myslíte si, že je to to nejhorší, co může být, ale jako člověk stále trošku mimo realitu, uvažuju o něčem, co je mezi nebem a zemí, říkám si, že všechno co se děje má svůj záměr. Že to něco nade mnou ví, co s mým životem dělá, z jakého důvodu a proč. Realisté si možná poklepou na čelo, a ačkoliv jde o to, jak tyhle situace v životě berete, tak nakonec vždycky, ale vždycky zjistíte, že nějaký ten důvod to přeci jenom mělo.


Celý březen byl ubíjející. Mojí vinou. Na zranění si nikdy nevyberete žádné správné načasování, nehodí se to nikdy. O to horší je, když žijete pro něco, co vám zranění nemůže dovolit. Bylo to jako velmi bolestivý rozchod, byla jsem úplně vydeptaná, zralá na kopeček. Nikdo už nevěděl, co se mnou a už vůbec jsem to netušila já sama. Cítila jsem se jako alkoholik, kterému vezmete láhev whisky. Jako anorektička, která nemůže dál hladovět. Jako feťák, kterej nemá drogu. Takové období bych už nikdy nechtěla zažít. Celé čtyři týdny mne tyto pocity sužovaly, ovšem nejhorší byly první dva týdny. Moje hlava byla složená jako domeček z karet. Uvědomila jsem si, že cílevědomost má i svá proti. Rozhodnete se do něčeho dát takovou spoustu síly, takové množství energie, až si přivodíte to nejnepříjemnější, co může sportovci nastat - částečnou léčbu klidem a plno omezení. Abych nebyla jako královna dramatu, samozřejmě jsem dělala, co jsem mohla. Jezdila jsem na kole, začala plavat. Dokonce jsem se naučila i kraula. Zdálo by se, že problém vyřešen, alternaci zvládáme. Jenomže život vám nikdy nepřestane dávat překážky. Nemohla jsem běhat - zraněná noha, tak jsem šla plavat - naposledy jsem měla zánět spojivek tak v pěti letech, ovšem když už, tak už. A co tedy to kolo? No jasně, na druhém kilometru slyším takový divný zvuk, jede mi to nějak pomaleji. Aha, já jsem píchla. Takže to, co se člověku stane dohromady tak za 3 roky jsem měla hezky pěkně v jednom jarním teplém měsíci, kdy to lákalo ven na botasky, a já nemohla.

Lhostejnost

1. dubna 2014 v 21:27 | PaPája |  Poznatky, názory, věty
Je začátek dubna a s tím přichází nový článek (haha) a taky moje porouchaný ego.

V posledních hodinách slohu mi to nějak píše. Jako ne, že bych byla spisovatelka se zlatou hvězdou (na čele), ale spíš mi to píše způsobem, že vím o čem psát. Minulý týden jsem začala psát "esej" - na téma "významná osobnost české hudby" o Ivetě Bartošové - ten den jsem asi nebyla úplně v pořádku :D. A nebyla to vlastně tak úplně esej jako spíš velká dávka ironie...

Ale abych dokončila myšlenku - píšu, neškrtám, mám nápady. Co se to se mnou děje? :D Možná to bude dobrými tématy-no, nevím, můžu jen doufat, že jsem si tu "fantazii" nevyplýtvala na další úterý - píšeme velkou slohovku. Tak uvidíme o jaké nesmrtelnosti chrousta zase napíšu :D. Třeba to, co jsem napsala dneska, bych nikdy ani nečekala, že vyplodím. Vždycky jsem si to třeba myslela, ale až teď jsem tu myšlenku pojmenovala. A ono když věc pak dokážete pojmenovat, mnohem lépe se s tím pracuje.

Moc si vážím toho, že mě naše češtinářka vyvolala, i když jsem se nehlásila - je to ta nejlepší učitelka, kterou jsem kdy měla a o to víc si cením toho, že mi tu práci i pochválila (a dokonce jsem dostala jedno malé významné PLUS :D).


Tématem úvahy byl citát pana Václava Havla. Byl to chytrý člověk.

Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otvírá dveře k zlu. -Václav Havel