Květen 2014

Jak jsem potkala Prachaře (volné, tentokrát PRAVDIVÉ pokračování)

16. května 2014 v 22:19 | PaPája |  Poznatky, názory, věty
Předchozí "díl" TADY (abyste byli v úplném obraze).
Pokud máte náladu, čtěte dokonce, zážitek jako bagr!♥

Dneska mám dost. Jsem unavená, ale tak příjemně, že vím, jak hezky se mi bude usínat. Nehledě na to, jak hezky se mi usínalo před pár dny - zmínila jsem se o tom tak bokem jako by se nechumelilo… ale ono se docela chumelilo! :D


Udělali jsme si rodinný výlet do Prahy, do divadla La Fabrika, jehož program jsem sledovala asi tak rok a půl, ale vždycky na to vyvolené představení bylo vyprodáno, ani jste neřekli švec. A taky aby ne, když tam hraje idol dívčích srdcí Jakub Prachař.:D Tak jsem si přála na to jít a vidět toho borce naživo (díly seriálu Horákovi, respektive scény s ním jsem měla zhlédnuté opravdu mockrát), až mi mamka před měsícem řekla, že jdeme na Federera a Nadala.
"Ale mami, to jako budou hrát v Praze turnaj? To není možný přece!"
"Ale né, pojedeme do toho divadla, na to představení, NA PRACHAŘE (i moje mamka ví o mojí úchylce)."
Takže velké milé překvápko!

Přehlídka na zámku

13. května 2014 v 12:29 | PaPája |  Poznatky, názory, věty
Věci se mění, ale jedna věc se mi už stala skoro až tradicí. Před dvěma roky jsem si na "molo" šlápla poprvé jako dámička z roku 1910. Před rokem jsem si prubla kostýmek z dvacátých let v Hollywoodu. A tentokrát? Tentokrát už to nebylo jenom tak. To už jsem předváděla rovnou čtvery šatky z různých dobových období! A ještě k tomu ne venku, ale na nedalekém krásném zámku!


Ještě v "zákulisí", než to celé vypuklo. Kája na kraji má svatební (!!) kostýmek z 50' (prý je to od nějaké naší české prvorebublikové uznávané švadleny Alžběty Podolské!) a my tři s holkami pak máme léta 40' a plníme úlohu družiček a pomocniček. :-) (Popravdě, z květovaných šatů, které má Terka jsem se málem zbláznila! :D, ale ty moje s mašličkou si mě taky získaly. :-))

Byla to opět přehlídka starých, ale nyní převážně svatebních, šatů. Pozpátku od roku 1950 až po baroko. A jestli jsem se o tom náhodičkou nezmínila, miluju staré všecičko, takže jsem byla ve svém živlu. Paní Hannka je taky milovník těch různých vintage věciček, tedy v jejím případě právě oblečení tohoto druhu. Když jsem ráno dorazila na zkoušku, mohla jsem se zbláznit radostí - všude přes židle byly přeházené ty starodávné kostýmky a šatičky, které ačkoliv znám, pokaždé z nich jsem na větvi.

Hannka, která tyhle šaty vlastní a právě pořádá tyto přehlídky, si nezakládá na tom, aby modelka měla 2 metry a byla jako proutek. Všici jsme tam převážně prcci. :-) Taky nikdy nevyžaduje (a skoro až zakazuje!), abychom se prošli po prostoru jenom sem a tam alá Gucci přehlídky jako bručouni, ale chce, abychom si to užili se vším všudy, prodali to a ne abychom byly jenom ta ramínka! Vždy má připravený scénář. Celé je to vždy koncipované na způsobu divadla. Občas tam prostě uděláme nějakou scénku, projdeme se kolem lidí, někdo rozdával i svatební koláčky, zkrátka máme diváka trochu vtáhnout do děje a takové hlavní nepsané pravidlo je USMÍVAT SE!

Vysátá

3. května 2014 v 8:36 | PaPája |  Poznatky, názory, věty
Je to celé jako na houpačce. Poslední 2 měsíce jsou pro mě prostě hrozné. Unavující, ubíjející, vyčerpávající. Všechno už bylo dobré, ale pak to zase šlo celé úplně dolů. Celý dny čtu články a koukám se na videa o pozitivním myšlení, o tom, že pokud něčemu něco obětujeme, vrátí se nám to. Když se podívám k sobě, mám pocit, že život je ale vážně nefér! Já neříkám, že se mi něco musí vracet teď hned, to by ani nešlo, ale hlavní problém je v tom, že teď je mi zapíráno jít na cestě dál, musela jsem se zastavit a ta bezmoc, že nemůžu nic udělat, nemůžu jít ani po těch prťavých krůčkách, strašně moc bolí. Ještě nikdy jsem za žádnou věc takhle nebojovala a všechno se mi vrací takhle v tom špatném? Tohle období já prostě neunáším. Nikdy jsem nebyla víc nešťastná. Poznala jsem, co to je depka a nikomu to nepřeju. Vím, že všechno, za čím si jdeme, vyžaduje ohromnou dávku trpělivosti (která mi ovšem trošku chybí a vím to), ale pak je velmi klíčovou věcí už jenom to, že JDEME, ne že STOJÍME na místě.
Tak dlouho jsem se těšila na tuhle část roku... a pak je hrozné sedět doma a vidět ty ostatní, jak prožívají to, co jsem chtěla prožívat taky. Prožívám to s nimi, přeju jim to, zároveň si jsem vědoma toho, že ty oběti jsem tomu dala stejně jako oni a mohla bych to mít v životě taky. Jenom si říkám, jestli tohle někdy skončí, protože takového trápení už je příliš, na mou hlavu určitě. Není dne, kdy bych nebrečela, není dne, kdy bych se nesložila. Jsem duševně úplně vysátá, ale jediný, kdo mě z toho může vysekat, jsem já sama a taky hrstka času.
Je to boj a já už chvilkami pochybuji, jestli má cenu do toho jít dál, nevzdat to. Ale v životě jsem se vzdala už tolikrát, že mě zajímá, co se stane, když to neudělám.

Omlouvám se dobře naladěným lidem za pesimistický článek plný negativní energie. Psané spontánně, přerušovaně (kvůli odbíhání pro kapesníky) a hodně naštvaně. Jenom jsem to chtěla někam napsat s tím, že si to někdo přečte.

Mějte se hezky, prosím lépe, než já!