Červen 2014

Loučení, chystání, těšení se!

27. června 2014 v 16:39 | PaPája |  Poznatky, názory, věty
Odchází od nás z gymplu do důchodu jedinečný, vyjímečný profesor, který je pro mě (a podle všeho i pro celou školu) živoucí legendou a kdykoliv uslyším jméno našeho gymnázia, vzpomenu si na něj a jeho neobyčejné hodiny. Správný přímý chlap (kabrňák, jak by řekl on), od rány, se smyslem pro spravedlnost, milující českou zemi. Měli jsme ho první čtyři roky na gymnáziu, do kvarty, a nesmírně si vážím toho, že mě někdo takový jako pan profesor Roubíček vůbec učil. Dnes při slavnostním ukončení sklízel ovace ve stoje a mě (plačce) ukáplo dost slziček. Občas ostré, ale také velmi vtipné životní rady o hodinách zeměpisu jsou pro mne mnohem vzácnější než kdejaká zeměpisná učebnice. :')

Z nejnovějšího, včerejšího čísla našeho školního časopisu, kde byla jeho fotka a děkovačky pro něj. :-)

Víkend splněných slibů a plánů

23. června 2014 v 13:44 | PaPája |  Poznatky, názory, věty
Když jsem skončila s krasobruslením, tak právě s Dorkou jsem to ořvala nejvíc. Pevné kamarádské pouto, které vznikalo v průběhu té spousty let, začalo být v ohrožení. Přísahaly jsme, že se budeme pořád vídat, navštěvovat, a že spolu konečně něco upečeme (společná vášeň, kterou jsme se navzájem nakazily) a jako vždy opět nafotíme nějaké fotky. Tak dlouho jsme se na tom světoborně domlouvaly. Přesně tak, jak je rok dlouhej. Těch chvilek, kdy jsme se opravdu potkaly, bylo bolestně málo, ale to je, myslím si, normálka. Po tom, co se s někým dlouho nevidíte, protože čas je zkrátka někdy dost drahej v obou našich případech, trošku sejde z mysli. To bylo vždycky slibů, to bylo plánů. Ale přeci jen k nim došlo. Tenhle víkend! A pokud jsou pouta pravá jako ta naše, jsou stejně ocelová jako před tím časem. Předčilo to očekávání. :-)


Čeká vás článek plný fotek, mých neodpustitelných poznámek a ód nad tím, jak výbornej je... kdo?

Důležitý týden přede mnou

18. června 2014 v 21:47 | PaPája |  Když už nemůžeš, musíš
Teda, vlastně už začal, úplně do detailu včera, v úterý. :D Jsou dva týdny před republikou a tohle je poslední týden, kdy můžu "potrénovat" - ten příští se fazónka bude už jen vylehávat a až dozraje (což bude perfektně načasovaný samozřejmě), tak já tam, v Třinci, pak vyběhnu s těma zařezávajícma se nepříjemnýma kalhotkama od dresu - na mistrákách je hold povinnost mít oddílový dres, jinak se u vašeho jména může objevit velmi nechtěné DQ. :D

Ovšem. Můj cíl je teď co nejlépe ještě odtrénovat posledních pár tréninků, aby jsem měla na MČR z čeho běžet, ale hlavní je po těch čtyřech měsících co? NEZRANIT SE! (zatím se nerozpadám a všechno drží... ťuk, ťuk, ťuk)

Tento týden mám za sebou dva skvělé tréninky a něco málo mne ještě čeká.:-)


Vyskoč z davu

14. června 2014 v 16:06 | PaPája |  Poznatky, názory, věty
O bytí sama sebou a jak se při tom udržet a nenechat se shodit.


Tento týden jsem měla ne moc příjemný rozhovor s mojí kamarádkou. Prý jsem se změnila. Od nového školního roku jsem jiná. Už nedělám a nepovídám si o věcech jako dřív, nedělám ty pubertální kraviny. Celkově nejsem prý už ta stará Pája. Tyhle věty mne nejdřív zaskočili, ale vlastně ve výsledku měla pravdu, že už se neúčastním těchto "seancí". Otázkou je, jestli to opravdu nazvat "změnou" charakteru, povahy. Já jsem jí na to totiž odpověděla… "Víš, ono to nebude o tom, že jsem najednou začala být jiná, já jen začala být sama sebou a jakmile někdo začne být sám sebou, tak spousta lidí začne mít ohromný problém."

Pojedu na republiku!

8. června 2014 v 20:56 | PaPája |  Když už nemůžeš, musíš
Už jsem to psala někam do komentářů jako odpověď, ovšem tohle si zaslouží článek, protože je to odezva na moje přání!♥

Když jsem se před rokem byla nedaleko od nás podívat s mamkou na letním MČR dorostu, tak v té chvíli se ve mě probudilo to pravé odhodlání. Tak moc se mi líbila ta atmosféra a řekla jsem si, příště tady poběžím taky a i trenér mi říká, tak Pájo, příští rok! A to mě opravdu nabudilo! Bylo to moje velké přání a velký sen, ostatně v únoru jsem byla na halovém MČR, ale tohle... to je prostě ta pravá atletika! A o to víc mě hřeje na srdci, že tam budu moci jet, když se podívám, do dorosteneckých tabulek. Poběžím 3000 m a moje cíle budou obhájit mojí příčku na žebříčku (a to nebude žádný med)! :-).

Nemůžu uvěřit tomu, že jsem 5. v tabulkách! Před rokem bych se tohle neodvážila ani vyslovit, snad ani pomyslet. No, jsem dost zvědavá, jak to budu obhajovat... ale snad úspěšně :D :-).
(Spousta z vás nejspíš ví, jak se jmenuji, na blogu se dost prezentuji, ale radši... chápete.)

Teď se ale musím vyležet. Včera jsem měla běžet 1500 m a byla jsem neskutečně natěšená a nastřelená z minulého vydařeného závodu. Ovšem lehla jsem - smrkám, piju čaj a nahřívám nožku, která má zase křeč. No, není to ideální? Čekám, kdy se totálně rozsypu. :D Pozitivní ale je, že jsem už v klidu, že neplaším jako předtím, protože vím, že na republiku pojedu a děkuju tomu tam nahoře, že to takhle všechno je a doufám, že mi pomůže se z té rýmičky dostat!♥ Nezbývá nic jiného, než věřit. Zítra snad dosmrkám poslední balíček a vzhůru na tři týdny plné přípravy směrem k mistrovství! To se mimochodem koná 28.-29. června a zajedeme si na samotný konec republiky, do Třince, fájne.

Ačkoliv mám krk v hadrech a nos jako klaun, chtěla jsem napsat něco, co se povedlo :-). Juchů! Budu mít nový číslo na zdi! Ale to je celkem vedlejší :D. Hlavně nové zkušenosti, vzpomínky, snad radosti...

Užijte si vedra, já půjdu asi po stopadesátédruhé otevřít Pravidla moštárny, jestli to dočtu, pozvu vás na oslavu,
Vaše PaPája♥

Setkání se (skoro) nejhezčím mužem planety

6. června 2014 v 18:18 | PaPája |  Poznatky, názory, věty
Dubnová příprava na sezónu pro mne probíhala i jinde než u nás v ČR. Bylo to i v zemi pizzy a těstovin. Samo sebou, že tomu předcházela dlouhá cesta. A právě při ní se mi stal jeden nezapomenutelný zážitek, u kterého mi stále cukají koutky, i když to není bůhvíjaký humor (:D). I tak ho vyprávím kde komu, protože tohle jsou ty věci, co se nestávají každý den.

Máte chuť vědět, kdo je můj kámoš? :D


Sedím v autobuse. Je to celkem smutný, protože vedle mě nikdo nesedí a já se těch 15 hodin budu přemýšlet možná tak o nesmrtelnosti chrousta. Bereme to přes Prahu, to k nám nastoupí další atleti a atletky. Nějak to nevnímám, když v tom najednou: "Můžu si sem sednout? Máš tu volno?". Byl to chlápek tak okolo třicítky, ale i přesto slušně prošedivělý. Na první pohled to nevypadalo na nějakýho kecacího kámoše, ale prostě jsem kuňkla něco v tom smyslu, že jo, že to sedadlo je volný. On mi odkuňknul zpátky, že je dobře jestli mám jídlo a že se omlouvá, že smrdí (:D). A pak se vlastně představil, že se jmenuje Pepa (na Pepiky mám vůbec zvláštní štěstí...).

Jáhlová kaše nasladko

5. června 2014 v 11:18 | PaPája |  Recepisy
Dneska jsem zůstala doma, nebylo mi úplně nejlíp. Přeci jenom ty výkyvy počasí nejsou úplně vončo. To ale neměnilo nic na tom, že jsem se rozhodla se mít aspoň trochu královsky. Už delší dobu doma skladuji ve spíži jáhly a chtěla jsem si z nich udělat jáhlovou kaši nasladko (podle mamky ptačí zob). Když jsme byly na soustředění, jedna holčina mě na to úplně navnadila (takže jsem vlastně strašná opice :D), a to jsem byla absolutní odpůrce jakýchkoliv kašiček po tom, co jsem dala do pusy všemi tak oblíbenou kaši ovesnou.Tenkrát jsem se po jáhlové kaši oblizovala až za ušima, a pak jsem jí dobrotu po zbytek soustředění tak chválila, že ze mě musela mít chudák osypky. Nicméně chtěla jsem si takhle, tentokrát snídaňově, pochutnat znovu.

Řídila jsem se mamky heslem jíme i očima, takže jsem to focení obzvlášť vyšperkovala. :D Focení pokrmu je vůbec dřina, máte co dělat, aby to vypadalo, a aby vám to taky nevystydlo... Ale pak je ta hlavní část - aby to taky chutnalo. A chutnalo!♥ Už vím, co si budu dělat k snídani, protože jen co přijdu do školy, už mám zase hlad jako vlk a po tomhle jsem málem praskla. :D

A pak je taky fajn, že u tohoto můžete být v klidu, že nehřešíte. Zdravě, ale chutně. :-)

Tuhle jsem Magdaléně psala, že po husarském kousku, kdy jsem pekla banánové sušenky od Ládi Hrušky, nechci banán dlouho vidět. :D Ovšem takhle nasyrovo jsem to skousla a osvědčilo se to jako dobrá volba! :D

Jarní a celoživotní premiéry

1. června 2014 v 16:55 | PaPája |  Když už nemůžeš, musíš
Vemte si k tomu kafčo, trošku jsem to natáhla :D.

Všichni jsme lidé, nemá cenu taky kecat a mlžit - když má člověk špatné období, vždycky to neznamená, že to potrvá týden, měsíc. Můžete se v tom topit 3 měsíce, a ani pak si nejste jistí, že "tak už dobrý? Už můžu normálně dýchat?". Celou tuhle dobu (kromě toho, že jsem se vytrápila) jsem objevovala, hledala a tápala. Objevila jsem i jiné věci než je běh, které mne mohou bavit. Naučila jsem se skladbu z Amélie, přečetla jsem něco od Hrabala a namalovala obraz (já, malíř :D). Hledala jsem naději a věci, které mi přinášejí pozitivní pohled nad věci a tápala, zda mi bude někdy lépe a zda se to vůbec zlepší. Ale víte, na co důležitého jsem ještě přišla? Mělo by se žít tady a teď.



Druhá polovina května už vypadala mnohem lépe než to předtím. Byla jsem šťastná za každou minutu, kdy jsem na sobě mohla mít botasky. Začínala jsem pozvolna, aby se mi spoustu věcí opět nevrátilo. Otázkou je, zda ty problémy byly opravdu věcí přetrénovaní, nebo jenom souhrou nešťastných náhod. Nicméně, sama si vše uvědomuji a možné je obojí. Začala jsem docházet na fyzioterapii a je to jedna z věcí, která mi výrazně pomohla. Paní mi dala cviky na rovnání těla - hold od přírody jsem trošku křivítko, a když potom mám větší zátěž, negativně se to projeví. (Mimochodem, věřili byste, že třeba od beder vás může chytit pata? Já ne, ale tělo je alchymie a je to tak . :D)