Poznatky, názory, věty

Co je na talíři, to se dojídá

20. srpna 2014 v 22:30 | PaPája
Prostě tu budeš sedět, dokud to nedojíš. Větu, kterou jsem jako mrně slyšela mockrát. Prý jsem nechtěla jíst, a když, tak pomálu. Dodnes si pamatuji tu scénku u stolu. Bylo mi asi sedm, odpoledne jsem byla pozvaná na rozloučení se sezónou - to je sice vedlejší věc, ale pokud to nesním, nikam se nejde. Byl zrovna knedlík, mně to jako obvykle nejelo a padaly mi slzy jako hrachy. Do pusy jsem si ten promáchaný, studený kus knedlíku vzala a v puse se mi pod vzporou "že to dojídat nebudu" rozložil po 5-ti minutách ještě víc, až se z toho zvedal kufr všem u stolu. Na rozlučku jsem nakonec šla, hold jsem dítě štěstěny a ta se nade mnou slitovala. Ale to, co tomu předcházelo, mělo jasný záměr. Už to chápu. Co je na talíři, to se dojídá.

Nemilé (!) překvápko a jasný impuls

25. července 2014 v 21:32 | PaPája
Můj mobil je sice jakási takási křáplotina, ale ačkoliv jsem si to ani nijak neuvědomovala, je to můj takový řekněme fotodeníček. Občas takhle večer, když nemůžu usnout, otevřu křáplotinu a prohlížím si staré fotky, co jsem na to kdy vůbec nafotila. Jsou to obrázky hodně spontánní. Prostě to, co mne zaujme, vyfotím. To, co hodlám sníst, vyfotím. To, co prožívám... uhodli jste - vyfotím. Teď už si je neprohlédnu. Dneska jsem se totiž pěkně lekla, když tam v mobilu složka s tisícem fotek najednou nebyla. POMOC!

Skvost v samotném srdci Českého Švýcarska

14. července 2014 v 11:41 | PaPája
Budova na samotném kraji naší rozmanité, dovolenkové vesničky Jetřichovice nám na první pohled připomínala něco jako bývalý zámeček. Očividně to byla budova už pár let neudržovaná - tráva, že byste ji měli u krku, všechno působilo velmi zašle, nepoužívaně. Až na ty nový plastový okna. To jsme kolem toho jeli na kole a už byl spěch domů. Teprve až když jsem si šla zaběhat slimáčím tempem okolo, podívala jsem se na to nádherné stavení trochu z jiného úhlu a taky o trochu déle. No vždyť je to jasný, je to jako sirotčinec v St. Clouds. Do toho lilo a nebe bylo zašedlé. Úplný transport do státu Maine! :D



Ať jsem si myslela, co jsem si myslela, zámeček, sirotčinec ani nic tomu podobného to nebylo. Na samotném úpatí dvou hor, v ďolíku, na takovém nesmírně romantickém místě, fungovala ještě do nedávné doby dětská ozdravovna. A mne to naprosto nadchlo (a taky zabolelo u dušičky)…

Rychlejší do kopce, než z kopce

8. července 2014 v 21:03 | PaPája
A tak se stalo, že i v Českém Švýcarsku se člověku podařilo prorazit zeď k civilizaci.

Na naší rodinnou cyklistickou dovolenou vybíráme vždy atraktivní (a tedy i turistické) oblasti v České republice. Nejednou to byla Morava. Potom Jižní Čechy, jedenkrát Šumava, Adršpašské skály a Karlovarsko. Tentokrát naše šňůra pokračuje v Českém Švýcarsku.


Vždycky, když dorazíme do takovýchto oblastí, pokládám si jednu takovou otázku - jak se tady asi žije zdejším obyvatelům? Jak pracují? Kde pracují? Ty kraje mi vždy přijdou jako turistovi hrozně krásné, člověk by si na první pohled sbalil kufr a odjel sem na zbytek života. Jenomže se mi zdá, že z těchto míst chudoba přímo křičí. Je to mnohem těžší život než tam u nás. Uvědomuji si, že ačkoliv bydlím na vesnici, jsem totálně zhyčkaná z městských poměrů. Mentalita v těchto"zapovězených" částech Česka je taky, myslím si, docela jiná. Mnohem skromnější, pracovitější, ne tak moc zpovykaná.

Možná je to pravda, možná ne. Jenom moje pojmy s dojmy. Co je ale jasný je to, že po rovince se tu neprojedu, a že do kopce jezdím rychleji než z kopce.

Jablečná posedlost!

5. července 2014 v 12:58 | PaPája
Čtu je už asi počtvrté. Ne, že bych jí celou slouskla třikrát a teď na ní šla na čtvrtý pokus. Nikdy jsem ji totiž nedočetla, a tak to zkouším znovu a znovu. Je to celkem náročná kniha.
Kniha Pravidla moštárny (autorem John Irving) je dějově (i kompozičně!!!) naprosto strhující a já mám pocit, jako bych s tamními postavami snad i dýchala. Dočetla jsem se zatím nejdál, co kdy jindy (to mi vypínal mozek, nyní už mám potrénováno :D) a myslím, že teď už zdárně mířím do finiše. Jenomže. Čím déle jí čtu, tím více mi to leze na mozek a promítá se to do běžného života. Žádná trága, ale buď je to jenom dost divná náhoda, nebo jsem jablečnou knihou vážně posedlá. :D

Dnešní ranní čteníčko :-).

Loučení, chystání, těšení se!

27. června 2014 v 16:39 | PaPája
Odchází od nás z gymplu do důchodu jedinečný, vyjímečný profesor, který je pro mě (a podle všeho i pro celou školu) živoucí legendou a kdykoliv uslyším jméno našeho gymnázia, vzpomenu si na něj a jeho neobyčejné hodiny. Správný přímý chlap (kabrňák, jak by řekl on), od rány, se smyslem pro spravedlnost, milující českou zemi. Měli jsme ho první čtyři roky na gymnáziu, do kvarty, a nesmírně si vážím toho, že mě někdo takový jako pan profesor Roubíček vůbec učil. Dnes při slavnostním ukončení sklízel ovace ve stoje a mě (plačce) ukáplo dost slziček. Občas ostré, ale také velmi vtipné životní rady o hodinách zeměpisu jsou pro mne mnohem vzácnější než kdejaká zeměpisná učebnice. :')

Z nejnovějšího, včerejšího čísla našeho školního časopisu, kde byla jeho fotka a děkovačky pro něj. :-)

Víkend splněných slibů a plánů

23. června 2014 v 13:44 | PaPája
Když jsem skončila s krasobruslením, tak právě s Dorkou jsem to ořvala nejvíc. Pevné kamarádské pouto, které vznikalo v průběhu té spousty let, začalo být v ohrožení. Přísahaly jsme, že se budeme pořád vídat, navštěvovat, a že spolu konečně něco upečeme (společná vášeň, kterou jsme se navzájem nakazily) a jako vždy opět nafotíme nějaké fotky. Tak dlouho jsme se na tom světoborně domlouvaly. Přesně tak, jak je rok dlouhej. Těch chvilek, kdy jsme se opravdu potkaly, bylo bolestně málo, ale to je, myslím si, normálka. Po tom, co se s někým dlouho nevidíte, protože čas je zkrátka někdy dost drahej v obou našich případech, trošku sejde z mysli. To bylo vždycky slibů, to bylo plánů. Ale přeci jen k nim došlo. Tenhle víkend! A pokud jsou pouta pravá jako ta naše, jsou stejně ocelová jako před tím časem. Předčilo to očekávání. :-)


Čeká vás článek plný fotek, mých neodpustitelných poznámek a ód nad tím, jak výbornej je... kdo?

Vyskoč z davu

14. června 2014 v 16:06 | PaPája
O bytí sama sebou a jak se při tom udržet a nenechat se shodit.


Tento týden jsem měla ne moc příjemný rozhovor s mojí kamarádkou. Prý jsem se změnila. Od nového školního roku jsem jiná. Už nedělám a nepovídám si o věcech jako dřív, nedělám ty pubertální kraviny. Celkově nejsem prý už ta stará Pája. Tyhle věty mne nejdřív zaskočili, ale vlastně ve výsledku měla pravdu, že už se neúčastním těchto "seancí". Otázkou je, jestli to opravdu nazvat "změnou" charakteru, povahy. Já jsem jí na to totiž odpověděla… "Víš, ono to nebude o tom, že jsem najednou začala být jiná, já jen začala být sama sebou a jakmile někdo začne být sám sebou, tak spousta lidí začne mít ohromný problém."

Setkání se (skoro) nejhezčím mužem planety

6. června 2014 v 18:18 | PaPája
Dubnová příprava na sezónu pro mne probíhala i jinde než u nás v ČR. Bylo to i v zemi pizzy a těstovin. Samo sebou, že tomu předcházela dlouhá cesta. A právě při ní se mi stal jeden nezapomenutelný zážitek, u kterého mi stále cukají koutky, i když to není bůhvíjaký humor (:D). I tak ho vyprávím kde komu, protože tohle jsou ty věci, co se nestávají každý den.

Máte chuť vědět, kdo je můj kámoš? :D


Sedím v autobuse. Je to celkem smutný, protože vedle mě nikdo nesedí a já se těch 15 hodin budu přemýšlet možná tak o nesmrtelnosti chrousta. Bereme to přes Prahu, to k nám nastoupí další atleti a atletky. Nějak to nevnímám, když v tom najednou: "Můžu si sem sednout? Máš tu volno?". Byl to chlápek tak okolo třicítky, ale i přesto slušně prošedivělý. Na první pohled to nevypadalo na nějakýho kecacího kámoše, ale prostě jsem kuňkla něco v tom smyslu, že jo, že to sedadlo je volný. On mi odkuňknul zpátky, že je dobře jestli mám jídlo a že se omlouvá, že smrdí (:D). A pak se vlastně představil, že se jmenuje Pepa (na Pepiky mám vůbec zvláštní štěstí...).

Jak jsem potkala Prachaře (volné, tentokrát PRAVDIVÉ pokračování)

16. května 2014 v 22:19 | PaPája
Předchozí "díl" TADY (abyste byli v úplném obraze).
Pokud máte náladu, čtěte dokonce, zážitek jako bagr!♥

Dneska mám dost. Jsem unavená, ale tak příjemně, že vím, jak hezky se mi bude usínat. Nehledě na to, jak hezky se mi usínalo před pár dny - zmínila jsem se o tom tak bokem jako by se nechumelilo… ale ono se docela chumelilo! :D


Udělali jsme si rodinný výlet do Prahy, do divadla La Fabrika, jehož program jsem sledovala asi tak rok a půl, ale vždycky na to vyvolené představení bylo vyprodáno, ani jste neřekli švec. A taky aby ne, když tam hraje idol dívčích srdcí Jakub Prachař.:D Tak jsem si přála na to jít a vidět toho borce naživo (díly seriálu Horákovi, respektive scény s ním jsem měla zhlédnuté opravdu mockrát), až mi mamka před měsícem řekla, že jdeme na Federera a Nadala.
"Ale mami, to jako budou hrát v Praze turnaj? To není možný přece!"
"Ale né, pojedeme do toho divadla, na to představení, NA PRACHAŘE (i moje mamka ví o mojí úchylce)."
Takže velké milé překvápko!

Přehlídka na zámku

13. května 2014 v 12:29 | PaPája
Věci se mění, ale jedna věc se mi už stala skoro až tradicí. Před dvěma roky jsem si na "molo" šlápla poprvé jako dámička z roku 1910. Před rokem jsem si prubla kostýmek z dvacátých let v Hollywoodu. A tentokrát? Tentokrát už to nebylo jenom tak. To už jsem předváděla rovnou čtvery šatky z různých dobových období! A ještě k tomu ne venku, ale na nedalekém krásném zámku!


Ještě v "zákulisí", než to celé vypuklo. Kája na kraji má svatební (!!) kostýmek z 50' (prý je to od nějaké naší české prvorebublikové uznávané švadleny Alžběty Podolské!) a my tři s holkami pak máme léta 40' a plníme úlohu družiček a pomocniček. :-) (Popravdě, z květovaných šatů, které má Terka jsem se málem zbláznila! :D, ale ty moje s mašličkou si mě taky získaly. :-))

Byla to opět přehlídka starých, ale nyní převážně svatebních, šatů. Pozpátku od roku 1950 až po baroko. A jestli jsem se o tom náhodičkou nezmínila, miluju staré všecičko, takže jsem byla ve svém živlu. Paní Hannka je taky milovník těch různých vintage věciček, tedy v jejím případě právě oblečení tohoto druhu. Když jsem ráno dorazila na zkoušku, mohla jsem se zbláznit radostí - všude přes židle byly přeházené ty starodávné kostýmky a šatičky, které ačkoliv znám, pokaždé z nich jsem na větvi.

Hannka, která tyhle šaty vlastní a právě pořádá tyto přehlídky, si nezakládá na tom, aby modelka měla 2 metry a byla jako proutek. Všici jsme tam převážně prcci. :-) Taky nikdy nevyžaduje (a skoro až zakazuje!), abychom se prošli po prostoru jenom sem a tam alá Gucci přehlídky jako bručouni, ale chce, abychom si to užili se vším všudy, prodali to a ne abychom byly jenom ta ramínka! Vždy má připravený scénář. Celé je to vždy koncipované na způsobu divadla. Občas tam prostě uděláme nějakou scénku, projdeme se kolem lidí, někdo rozdával i svatební koláčky, zkrátka máme diváka trochu vtáhnout do děje a takové hlavní nepsané pravidlo je USMÍVAT SE!

Vysátá

3. května 2014 v 8:36 | PaPája
Je to celé jako na houpačce. Poslední 2 měsíce jsou pro mě prostě hrozné. Unavující, ubíjející, vyčerpávající. Všechno už bylo dobré, ale pak to zase šlo celé úplně dolů. Celý dny čtu články a koukám se na videa o pozitivním myšlení, o tom, že pokud něčemu něco obětujeme, vrátí se nám to. Když se podívám k sobě, mám pocit, že život je ale vážně nefér! Já neříkám, že se mi něco musí vracet teď hned, to by ani nešlo, ale hlavní problém je v tom, že teď je mi zapíráno jít na cestě dál, musela jsem se zastavit a ta bezmoc, že nemůžu nic udělat, nemůžu jít ani po těch prťavých krůčkách, strašně moc bolí. Ještě nikdy jsem za žádnou věc takhle nebojovala a všechno se mi vrací takhle v tom špatném? Tohle období já prostě neunáším. Nikdy jsem nebyla víc nešťastná. Poznala jsem, co to je depka a nikomu to nepřeju. Vím, že všechno, za čím si jdeme, vyžaduje ohromnou dávku trpělivosti (která mi ovšem trošku chybí a vím to), ale pak je velmi klíčovou věcí už jenom to, že JDEME, ne že STOJÍME na místě.
Tak dlouho jsem se těšila na tuhle část roku... a pak je hrozné sedět doma a vidět ty ostatní, jak prožívají to, co jsem chtěla prožívat taky. Prožívám to s nimi, přeju jim to, zároveň si jsem vědoma toho, že ty oběti jsem tomu dala stejně jako oni a mohla bych to mít v životě taky. Jenom si říkám, jestli tohle někdy skončí, protože takového trápení už je příliš, na mou hlavu určitě. Není dne, kdy bych nebrečela, není dne, kdy bych se nesložila. Jsem duševně úplně vysátá, ale jediný, kdo mě z toho může vysekat, jsem já sama a taky hrstka času.
Je to boj a já už chvilkami pochybuji, jestli má cenu do toho jít dál, nevzdat to. Ale v životě jsem se vzdala už tolikrát, že mě zajímá, co se stane, když to neudělám.

Omlouvám se dobře naladěným lidem za pesimistický článek plný negativní energie. Psané spontánně, přerušovaně (kvůli odbíhání pro kapesníky) a hodně naštvaně. Jenom jsem to chtěla někam napsat s tím, že si to někdo přečte.

Mějte se hezky, prosím lépe, než já!

Překážky na cestě

4. dubna 2014 v 23:24 | PaPája
Je to neskutečné, jak k vám do života přijdou některé určité věci. Myslíte si, že je to to nejhorší, co může být, ale jako člověk stále trošku mimo realitu, uvažuju o něčem, co je mezi nebem a zemí, říkám si, že všechno co se děje má svůj záměr. Že to něco nade mnou ví, co s mým životem dělá, z jakého důvodu a proč. Realisté si možná poklepou na čelo, a ačkoliv jde o to, jak tyhle situace v životě berete, tak nakonec vždycky, ale vždycky zjistíte, že nějaký ten důvod to přeci jenom mělo.


Celý březen byl ubíjející. Mojí vinou. Na zranění si nikdy nevyberete žádné správné načasování, nehodí se to nikdy. O to horší je, když žijete pro něco, co vám zranění nemůže dovolit. Bylo to jako velmi bolestivý rozchod, byla jsem úplně vydeptaná, zralá na kopeček. Nikdo už nevěděl, co se mnou a už vůbec jsem to netušila já sama. Cítila jsem se jako alkoholik, kterému vezmete láhev whisky. Jako anorektička, která nemůže dál hladovět. Jako feťák, kterej nemá drogu. Takové období bych už nikdy nechtěla zažít. Celé čtyři týdny mne tyto pocity sužovaly, ovšem nejhorší byly první dva týdny. Moje hlava byla složená jako domeček z karet. Uvědomila jsem si, že cílevědomost má i svá proti. Rozhodnete se do něčeho dát takovou spoustu síly, takové množství energie, až si přivodíte to nejnepříjemnější, co může sportovci nastat - částečnou léčbu klidem a plno omezení. Abych nebyla jako královna dramatu, samozřejmě jsem dělala, co jsem mohla. Jezdila jsem na kole, začala plavat. Dokonce jsem se naučila i kraula. Zdálo by se, že problém vyřešen, alternaci zvládáme. Jenomže život vám nikdy nepřestane dávat překážky. Nemohla jsem běhat - zraněná noha, tak jsem šla plavat - naposledy jsem měla zánět spojivek tak v pěti letech, ovšem když už, tak už. A co tedy to kolo? No jasně, na druhém kilometru slyším takový divný zvuk, jede mi to nějak pomaleji. Aha, já jsem píchla. Takže to, co se člověku stane dohromady tak za 3 roky jsem měla hezky pěkně v jednom jarním teplém měsíci, kdy to lákalo ven na botasky, a já nemohla.

Lhostejnost

1. dubna 2014 v 21:27 | PaPája
Je začátek dubna a s tím přichází nový článek (haha) a taky moje porouchaný ego.

V posledních hodinách slohu mi to nějak píše. Jako ne, že bych byla spisovatelka se zlatou hvězdou (na čele), ale spíš mi to píše způsobem, že vím o čem psát. Minulý týden jsem začala psát "esej" - na téma "významná osobnost české hudby" o Ivetě Bartošové - ten den jsem asi nebyla úplně v pořádku :D. A nebyla to vlastně tak úplně esej jako spíš velká dávka ironie...

Ale abych dokončila myšlenku - píšu, neškrtám, mám nápady. Co se to se mnou děje? :D Možná to bude dobrými tématy-no, nevím, můžu jen doufat, že jsem si tu "fantazii" nevyplýtvala na další úterý - píšeme velkou slohovku. Tak uvidíme o jaké nesmrtelnosti chrousta zase napíšu :D. Třeba to, co jsem napsala dneska, bych nikdy ani nečekala, že vyplodím. Vždycky jsem si to třeba myslela, ale až teď jsem tu myšlenku pojmenovala. A ono když věc pak dokážete pojmenovat, mnohem lépe se s tím pracuje.

Moc si vážím toho, že mě naše češtinářka vyvolala, i když jsem se nehlásila - je to ta nejlepší učitelka, kterou jsem kdy měla a o to víc si cením toho, že mi tu práci i pochválila (a dokonce jsem dostala jedno malé významné PLUS :D).


Tématem úvahy byl citát pana Václava Havla. Byl to chytrý člověk.

Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otvírá dveře k zlu. -Václav Havel

Kdy jsme vlastně šťastní?

22. března 2014 v 19:43 | PaPája
Poznáme to?

Celý náš život se vlastně za něčím ženeme. Občas to nedokážeme definovat, ale když si to vezmeme kolem a kolem tak to, co hledáme, je pocit štěstí. Většinou víme (já určitě), co by nám tohle potěšení přineslo. Máme ve své hlavě obraz vizi, při které bychom měli/chtěli nabýt tohoto pocitu. Ale všechno je to nakonec hrozně pomíjivé.

Smutno. Ale jdu dál.

20. března 2014 v 14:16 | PaPája
Ti, co sem chodí pravidelně, si určitě všimli, že jsem na blog docela dlouhou dobu rezignovala. Ti, ke kterým ráda na jejich blog chodím (vy víte :-)), si taky nejspíš všimli, že se neozývám ani pod jejich články mými komentáři. A přiznávám se, teď nechodím na žádné blogy. Není to ani kvůli těm osobám, ani kvůli jejich názorům položených do článků, nebo že by mě snad přestaly bavit. Do dneška jsem neměla ani trošku chuti si otevřít editor a nedejbože cvakat písmenka. Bylo mi to prostě jedno, že nepíšu, nebo že tu je třeba někdo, kdo na mé články čeká. A v tom je právě ten problém - mě začalo být jedno úplně všechno! Došla jsem v posledních dnech k takovému závěru, že chci ve svém životě (cestě) něco změnit. Musím zklamat všechny, kdo očekávali nový článek plný běhání a zážitků z mého tréninku. Minimálně do května tu o atletice nepadne ani slovo. Chci se naučit radovat se z maličkostí a taky se nějak odreagovat - právě psaním a vylitím svých pocitů. Rozepisovat se víc zatím není třeba. Všechno podstatné tu už je napsáno.

Budu to brát jako takovou terapii.
V mých článcích možná najdete pár indicií.

Jsem vděčná za všechny, kteří nade mnou nezanevřeli. Ať už je to škola, rodina nebo i vy, tady na blogu.♥

Všude je bílo

22. ledna 2014 v 20:47 | PaPája
Už jsem si myslela, že ta zima letos nepřijde. Upřímně jsem v úkrytu duše doufala, že se letos přeskočí a bude rovnou jaro. Vždyť ještě předevčírem u nás bylo ráno 8 stupňů. Prostě bájo. Až včera večer začaly padat oblaka sněhu. Je na silnících, na zahradách, sídlištích a v parcích. Všude je prostě bílo. I mamčina noha je bílá a mě z toho mrazí.

Jak (ne)naučit kluka polku

11. ledna 2014 v 20:11 | PaPája
Mě osobně taneční skončily před měsícem, někteří lidé od nás ze třídy ale začaly chodit do pokračovaček. Chtěla jsem se tam přihlásit taky, ale povinnosti jsou povinnosti a sport je sport. Tak jsem si alespoň zavzpomínala na ty základní kurzy, kam jsem chodila. A vzpomněla jsem si na jednu povedenou historku, která mi vystane na mysli asi vždycky, když uvidím ty oranžové šaty, co jsem tu lekci měla zrovna na sobě.

Věnované Pepovi, který mi asi nikdy nebude ochotnej udělat kuřecí roládu.

Něco si přej...

1. ledna 2014 v 21:51 | PaPája
Je to jenom další a den a přece je to jako krok do jiného světa, kde můžeme začít znovu. My lidi se potřebujeme něčeho chytit, abychom mohli znovu plnit svá přání a cíle. I já nějaké mám, ale předtím, než začnu, tak bych se ráda aspoň trošku rozpovídala o roku 2013, který sice skončil včera, ale i tak se zdá natolik vzdálený, že už je to prostě jenom passé.

V dálce je vždycky světlo. Je jenom na tobě, jestli ho chceš vidět!

Fouká

6. prosince 2013 v 20:13 | PaPája
Lidičky, už se to blíží! Už jenom dvě noci a budu sedět v letadle. Tak moc se těším, ale zároveň už mi to začíná brnkat na nery. Ani nevíte, jak já se bojím letadlem. Jsem hroznej paranoik a za vším hned vidím katastrofu, ještě k tomu ten panující vichr venku-a tak je let letadlem pro moje nervíčky to pravý vořechový. Potřebuju je něčím obalit. Máte nějakou radu, jak se tý panický hrůzy zbavit? Plánuju kinedril.

Teď před soustředěním mám pár dnů volno, abych pak měla dost sil na to běhání v písečných dunách (přemýšlím, že spíš na to budu pořebovat kinedril, když si vzpomenu na ty kopečky v Tatrách). Takže jsem v tomhle volném čase začala taky hezky pěkně balit. Kanáry jsou ostrovy věčného jara, takže mám na posteli připravené způsobilé hromádky jarně-letního oblečení. Kraťasy, tílka, plavky, opalovák, jídlo... a tak se zase ptám. Jak to mám do toho kufru narvat?
 
 

Reklama